Den co den a noc co noc
volá mé srdce o pomoc.
Nikdo neslyší a nevnímá.
Kéž přijde poslední hodina.
Na konci tunelu bílé světlo nezřím.
Svou chůzí stoletý prach vířím.
Spěchám ač mám strach.
Polykám a vdechuji zvířený prach.
Již vidím to světlo, jež bíle nezáří,
je rudě žhnoucí, zlé dušičky vaří.
Maso spálené pekelným ohněm.
A mě tu soudí mých hříchů sněm.
K věčnému utrpení odsouzená.
Ze smrti do smrti, bolestí zrazená.
Každého rána znovu se probouzím.
Každého večera znovu se opouštím.
Každého dne mé hříchy mne trhají.
Mou duši v pekelné plameny vrhají,
aby můj prach za večera zaseli.
A mé tělo ráno opět zrodili.
Mé tělo je prach, mé srdce též.
Má duše trpí, snad je to jen lež,
Má další lež...
Žádné komentáře:
Okomentovat