Prokletá

Tichá a přitom stále křičí.

Směje se a uvnitř brečí.

Radí, ale sama se ztrácí.

Jde vpřed, ale přitom se stále vrací

zpět!

Vtipná a přitom se nesměje

Hodná až sama sebe nehřeje

Raduje se, ale není šťastná

Svatozář, není jen krásná

tvář!

A i když mám srdce křehké a děravé

Ten těžký balvan z něj nikdy nespadne

Tíží mě a táhne ke dnu nejhlubšímu

V zoufalství bloudím z nejhoršího k nejhoršímu!

A i když proletí tisíce bílých labutí

A ve svitu měsíce pocit štěstí vynutí

Do mě pouze smutek a žal vkládají

Jako černá pírka jenž z černých holubic padají.

A i když usnu na sto let jako princezna

Která pro svou kletbu lásky nikdy nepozná

Až otevře oči zjistí, že měly zůstat zavřené

Mé naděje zmařené!

Zhasnou svícny a světlo se vytratí

Vím jak rychle se mi život krátí

Však zoufalá volám o pomoc

Krásná jak noc, ztrápená až moc!