Trénink

     Na prvním videu jste mohli vidět, jaká zvířátka to vlastně mám. V tuto chvíli jsem do tréninku zařadila Kassandru  (kočka) a Tchořenku (fretka).  Otázky typu "už ti někdy někdo řekl, že kočka není pes?" Slýchám velmi často. Takže řekl. Ale já je taky netrénuji jako psa ;).  Tak proč je tedy trénuji? Je to prosté, ale nejprve bych měla objasnit některé události.
     Kočky chovám už mnoho let. A mnoho let se jim snažím porozumět. Prozatím jsem dlouhou dobu předpokládala, že jsou to takové osobnosti a tak své, že pro pamlsek nebudou dělat žádné hokusy, pokusy. Takže její výchova se soustředila jen na chození na záchod, přiběhnout na zavolání, přestat zlobit na lusknutí, neškrabat koberce a nábytek a rozpoznat signál pro mazlení - většina koček je schopná spát i 24 hodin denně. Tahle je schopná se 24 hodin denně mazlit. :)
     Jak jsme získali Kassandru. Objevili jsme její fotku v inzerátu a jelikož je chovatelská stanice ve stejném městě, kde bydlíme, rozhodli jsme se na ní alespoň podívat. Láska na první pohled a když si sama vlezla do přepravky, bylo jasné, že je naše. :)

Za foto děkuji Páje :)

     Jak jsme získali Tchořenku. Tehdy mi zemřela má první fretka a mě bylo jasné, že už si bez ní nedovedu život představit. Okamžitě jsem začala hledat náhradu a našla. Už za týden jsem si domu vezla novou fretku. Ale! Že na ní měsíc neměla majitelka čas a proto ji dává pryč jsem věděla. Co jsem ale nevěděla, že byla celou dobu chovná na pilinách, bez záchoda, bez hamáků a prolejzaček. A hlavně, že není vůbec socializovaná. Je vyděšená a agresivní. Nejprve prokousla prst partnerovi a po cestě i mě. Když jsme ji přivezli domů a pustili se proběhnout, šla po nás a teklo hodně krve - naší. Byla jsem zoufalá a chtěla jí vrátit. Přeci jen, když jsem viděla její sílu, měla jsem o Kassandru strach a nevěřila jsem si, že jí zvládnu. Snažila jsem se dohodnout s bývalou majitelkou (které jsem freťulku opravdu draze přeplatila - čehož vůbec nelituji), ale její způsob komunikace mě přesvědčil o tom, že jí nevrátím za žádnou cenu. Nebyla schopná mi sdělit její jméno, dodat očkovací průkaz, nic. A tak jsem napsala inzerát, že daruji agresivní nevychovanou fretku, zdarma do zkušených rukou. Ozvala se mi paní. V tu chvíli jsem se na ní podívala a rozbrečela se, přece jí nedám pryč, už je naše, to zvládneme. Bylo mi úzko. Nejspíš zasáhl osud, že paní těsně před předáním přestala komunikovat a tak nám zůstala. Měla jsem z ní takovou hrůzu, že byla chudinka týden zavřená v kleci a jen dostávala přes mříže pamlsky (melounka, jogurtík, masové kuličky). Po týdnu jsme ji začali brát ven s rukavicemi a zkoušeli si s ní hrát. Dostala jméno Tchořenka a nový očkovací průkaz. Tehdy mi neuvěřitelně pomohl můj muž. Né mě, jí! A zhruba po měsíci, když jsem ráno jela do práce mě šel vyprovodit a v holých rukou držel Tchořenku :). Opět jsem plakala - ŠTĚSTÍM! Ještě nějaký čas jsem nosila rukavice. Ale netrvalo to dlouho. Začala jí růst svalová hmota (první den nevylezla ani do hamáku ve výšce 10 cm, dnes vyskočí na skříňku ve výšce 50 cm i víc, když se má o co zapřít :D). Začala nám věřit a nedávno jsem si všimla, že za mnou běhá (nemazlí se a kouše do obličeje - na tom zatím ještě pracujeme). Ale hraje si, takový malý pošuk. Ovšem, když si nehraje, tak za mnou běhá - hrát si nechce, mazlit se nechce, ale chce být u mě. A tak jsem si řekla, že jí zkusím trénovat. Určitě to náš vztah ještě zlepší.
     Dříve jsem měla ambice trénovat koně. Že jsem pošuk do rytířů na koních už je asi všem známo. Takže není divu, že jsem toužila mít svého Irského Coba naučeného na spoustu povelů, které by tak efektivně působily na diváky. Vlastně i to byl jeden z důvodů, proč jsem šla studovat Chov koní na ČZU. Sice jsem získala bakalářský titul z tohoto profesního oboru. Ale skutečné práci s koňmi jsem se nenaučila. Zatím mám tolik práce sama se sebou, že si na to rozhodně netroufám. Ale snu se nevzdávám a jednou si ho určitě splním:). Zatím se mohu trénovat na menších zvířátkách.
     Tedy viděla jsem video s cvičenými fretkami a řekla si: "Tak to je výzva"! Už kvůli jejich hyperaktivitě a, jak to říct, zbrklosti a nepozornosti. Pořád tvrdím, že mít doma fretku je nejlepší průprava na děti. Jestli je tam sebemenší věc o kterou by se mohla poranit, věřte, že to udělá. A mnohdy ani nechápete, jak se jí to podařilo. Takže jsem viděla, že cvičit fretky lze, ale jak?
     Opět osud tomu chtěl, že jsem měla možnost vidět přednášku jak se cvičí zvířata v zoo. A tehdy mi to sepnulo. Vše co jsem načetla a viděla najednou dávalo smysl. Koupila jsem si klikr, hromady pamlsků a šla na věc.
     Jenže kotě je malá žárlivka a potřebuje být vždy středem pozornosti a pořád se motala kolem. Tak jsem to zkusila a bylo vymalováno :).
     Teď tedy v kuchyni trénuji kotě - už umíme "sit" (sednout a být v klidu), "Dej pac" (klasika, zvedni tlapku křížem od mé) a "hop" (Sedni na zadní a zvedni přední). Používám především "Capturing",případně "Shaping". Jde nám to pomalu, protože s ní nemám ambice a navíc mi to pořád někdo kazí. Návštěva objeví klikr a jen tak si kliká. Manžel naopak večer vyšle povel, bez odměny i kliknutí. Takže je to spíše pro moje učení.
   A freťuli v pokoji. S ní si dávám záležet mnohem více, ale jak píšu výš. Je dosti nesoustředěná a hyperaktivní. Vezme pamlsek a prchne. V tuto chvíli upevňujeme, co jsme se naučili. Takže to zatím nebudu zveřejňovat jako "už naučené a zafixované".
    Zároveň si dělám videa, krok za krokem. A určitě je někdy zveřejním. Ráda bych pak slyšela, co dělám špatně, pokud si něčeho všimnete. Nikdo není neomylný a já se zatím učím. :) Nicméně ráda se podělím o vše co umím a vím. Jde přeci o štěstí našich "dětí" a ne o realizaci vlastních ambicí a ega. Trénujme jen tolik, kolik to zvířátko baví a dáváme splnitelné cíle. S kočičkou trénuji měsíc a vztah se nám neuvěřitelně zlepšil.
Jako literaturu mohu doporučit " Klikrtrénink s kočkou" od Viviane Thebyové.