Screening v 1. trimestru

Samotnou by mě to vůbec nenapadlo sepsat. Ani, když jsem od asi 5 člověka slyšela: "Proboha, proč ty prvorodičky tak straší?!" Ale dnes jsem zažila opravdu velmi příjemný den, plný milých lidí a hezkého povídání a když mi to řekla a bývalá porodní asistentka, která mě mimochodem i navedla k sepsání mého příběhu, došlo mi, že pro ostatní prvorodičky, které jsou poslány na svůj první prvotrimestrální screening, by to mohlo být užitečné. O co tedy jde?

Rozhodnete se mít miminko, po nějaké době se konečně zadaří a tehdy začnete chodit na pravidelné kontroly k lékaři. Samozřejmě je třeba absolvovat speciální vyšetření. Tím prvním je prvotrimestrální screening. Neboli kombinované vyšetření pro zjištění genetických vad. Vyšetření není povinné a není hrazeno pojišťovnou (stojí cca 1200kč). Ovšem jen málokdo to ví před tím, než si sestra řekne o peníze. On vám to totiž málo kdo řekne. Tak jako vám málokdo řekne, že spolehlivost je 25%. Pozitivní screening tudíž znamená že 75% dětí je ZDRAVÝCH. A jak to bylo u mě? Která odmítám hledat informace na internetu, protože nejsem odborník, abych dokázala posoudit, co je a co není pravda?



V 11. týdnu jsem jela na odběr krve. Nikdo se celou dobu neozval, takže jsem byla v pohodě. O 14 dní později jsem jela na ultrazvukové vyšetření. Spokojená, natěšená, že zase uvidím miminko a poprvé uslyším srdíčko. Vejdu do ordinace a mrňous spí, samozřejmě zády. Začíná tedy měření a poslech srdíčka. Všechno v pořádku, ukázkové. Jenže mrňous se ani po půl hodině nechce otočit. Jsem tedy poslána ven, dát si jídlo, vycucat pár bonbónu a projít se. Díky bohu, protože mě od toho tlačení sondou už začínalo bolet bříško.
Zaběhala jsem si tedy po schodech, nacpala se a šla na druhý pokus. Mrňous pořád spí. Tlačení sondou je velmi nepříjemné, vážně už to bolí, ale držím, koukám na mrňouse, jak si tam pluje ke všem otočen zády a dostanu záchvat smíchu. To ho probere a konečně se začne otáčet. Nosní kůstka v pořádku, ale!
A teď to přišlo. Znovu pustila srdeční ozvy a rozprostřelo se hrobové ticho. Něco je špatně, najednou se atmosféra změnila. Po hodinovém vyšetření začalo srdíčko pracovat jinak a mělo ozvy špatné. Snažila jsem se zůstat v klidu, ale nešlo to. Chytila jsem manžela za ruku a dívala se na něj, jako by to mohl změnit. Doktorka dala výsledky měření sestřičce, ta vše zadala do tabulek a přišel výsledek. Tohle mám celkem zastřené, ale bylo to asi takhle:
" No tady tu hladinu f-hCG máte strašně vysokou, to je mimo limit a to PAPP-A máte zase strašně nízký, to značí buď Downův syndrom, nebo blížící se potrat. Takže proto vám vyšlo to riziko na Trizomii 21 (Downův syndrom) tak strašně vysoký 1:11. On tenhle syndrom je dost často doprovázen vadami srdce. To máte vadu na trojcípé chlopni. Jeďte okamžitě na genetiku, my tam zavoláme, budou na vás už čekat a kdybyste se rozhodla tak od půl třetí tu bude pak doktor a udělá vám odběr choriových klků" (invazivní metoda, kdy odebírají kousek placenty, 2% riziko potratu a riziko promíchání krve = pokud je matka Rh- a dítě po otci Rh+, pak by o něj mohla přijít a dokonce by už nemusela být schopná donosit dítě svého partnera).
Vím, že říkala, že to taky nemusí znamenat nic, ale já už to nevydržela a rozplakala jsem se. Reakce doktorky mě definitivně dorazila. Pohladila mě po zádech se slovy: " Já vím, je to strašně těžké, no." Utřela jsem slzy a už nemyslela na nic jiného než: "Neřvi! Neřvi" Vydrž to ven". Od sestry jsme dostali velmi podrobné dotazníky ohledně rodiny do snad miliontého kolene k vyplnění. Venku jsem se zhroutila, měla jsem pocit, že mi kradou dítě, že o něj přijdu a i když mě manžel utěšoval, nebyla jsem schopná se uklidnit. Vždyť jsem nikdy nebrala drogy, nepiju alkohol, nekouřím, sportuji, jím zdravě, hodně ovoce a zeleniny, jsem zdravá, nikdy jsem vážněji nestonala, dělám vše správně, nekoupu se v horké vodě, jím to, co mám a nejím to, co nemám, šetřím se. Tak jakto?!
Jeli jsme tedy na genetiku. Po 15 minutách obvolávání rodičů a zjišťování historické rodinné anamnézy vyleze velmi nepříjemná sestra. "A vy jako chcete co?" Vyblekotám ze sebe, že nás posílají odtamtud a že by o nás měli vědět. "No, to o vás nic nevíme, tak mi dejte občanku". Dám jí tedy občanku. Můj muž už značně naštvaný zatím drží, aby mě nestresoval hádkami s personálem. Během vyplňování, jsem se dostala do stavu naprosté apatie, necítila jsem nic, jen jsem strašně moc chtěla domů. Nebrečela jsem, ignorovala jsem telefony z domova, kde byla moje vystrašená maminka a netušila, co se děje. Prostě nic. Jen jsem trpně čekala, až mě pustí domů.
Vylezla sestra a: "Takže vy bydlíte v Rožmitále?" Odpovídám: "Ne, v Praze." Sestra se načertí: "Tak proč mi dáváte občanku se špatnou adresou, to je mi k ničemu, mi jí pojďte nadiktovat, to musím přepsat". To už můj muž zuřil, ale udržel se. Vzala si dotazníky a zase zmizela. Čekali jsme asi dalších 10 minut, když vylezla ven: " Tak mi si teď skočíme na oběd a pak to probereme." Říkám si: "Aha, tak ona měla jen hlad, proto byla tak nervní."
A měla jsem pravdu, za 20 minut přišly s doktorkou z oběda a už byla mnohem milejší: "Kočičko, tady jste zapomněla podpis." Doktorka si nás vzala k sobě. Vysvětlila nám, co to jsou chromozomální vady, jak se projevují, jak se dají diagnostikovat. A po obecném školení přešla konkrétně k našemu "problému". Mluvila, jako by bylo 100% jisté, že má mrně vadu trojcípé chlopně. Jde o to, jestli je genetická nebo ne. A podle toho se uvidí, jestli je to DS, nebo není a pak se uvidí, jestli se to vůbec dá operovat. A nakonec povídá: "Položte si základní otázku, kdyby bylo dítě postižené, necháte si ho?" Moje automatická odpověď je: "Ne". Už jsem o tom přemýšlela kdysi a nepřišlo mi to správné.
Měli jsme zvážit, co dál. Odběr choriových klků a 100% potvrzení, nebo vyloučení genetického původu, nebo počkat do 16 tt na kontrolní ultrazvuk a ECHO? Ovšem rizika odběru klků mi nikdo nesdělil. Šli jsme se o tom pobavit s mužem ven. Já neměla názor, chtěla jsem domů. A on řekl: " Počkáme, je to jen diagnostika, čas máme, podle mě se to spraví, vždyť to srdce začalo bít špatně až po hodině mordování, třeba byla ve stresu a srdíčko ještě není dovyvinuté. Nesouhlasím s odběrem." Strašně se mi ulevilo. Musela jsem podepsat reverz, že vyšetření odmítám a konečně jsem mohla domu. Tohle martitium trvalo 5 hodin!
Doma jsem jen ležela a brečela, pak hledala na internetu všechny možné informace, zase brečela. Vzala jsem si v práci volno. V noci jsem se budila s pláčem, jaký jsem ještě nezažila. Jako by mi brali moje štěstí. Asi po 3 dnech hlubokých depresí a čtení bezpočtu příspěvků, kde měly maminky vyšší riziko než já a narodilo se jim úplně zdravé miminko, jsem se rozhodla. "Ona je moje! Já jsem její máma a ochráním jí. Je mi jedno jestli je postižená, nebo není! Nikdo do ní nebude píchat, nikdo jí nebude nic odebírat. Prostě to je její prostor a já udělám vše pro to, aby měla nejlepší podmínky pro vývoj. Buď je to špatné a těhotenství se vyřeší samo (samovolný potrat) a nebo si zaslouží žít. Je moje a kdo jiný by měl stát na její straně než máma?"
4. den jsem měla jít ještě na jeden screening - duplicitní vyšetření pro osobní potřeby doktorky. Ta mi miminko pořád chválila, že je moc hezké a velké a dobře rostlé a vše má v normě, akorát srdíčko si neposlechla. Ale i tak mě uklidnila, protože mi jako PRVNÍ sdělila, že spolehlivost je jen 25%. To znamená, že je 25% riziko, že má moje miminko nějakou vadu a z těch 25% je dalších 11% riziko, že je to Downův syndrom. No tak to pardon, ale riziko 2,75%?! Jako fakt?! To je podle vás nějaké riziko?! Zvlášť s přihlédnutím k mé anamnéze a životnímu stylu.
Další týden na to jsem šla ke svému gynekologovi na prohlídku. Vlastně řešil jen můj screening, kterého jsem tou dobou už měla plný zuby a řešit jsem ho nechtěla a podněcoval mě k odběru plodové vody. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Už jsem byla v klidu. Nicméně kvůli srdíčku, hormonům a rizikové práci jsem se rozhodla na doporučení lékaře jít na čas na neschopenku.
Po týdnu doma byl čas na kontrolní ultrazvuk a ECHO. Miminko je naprosto v pořádku, žádná anatomická vada, všechny orgány vyvinuté a srdeční ozvy ukázkové! Ano, nevylučuje to genetickou vadu. Ale orgány jsou v pořádku a tělíčko taky.
Po 14 jsem byla u svého gynekologa a domluvili jsme se, že když 2. screening na konci měsíce dopadne dobře a mě se podaří v práci domluvit přestup na sedací kancelářskou práci. Tak se mohu do práce vrátit. Věřím, že malinká je v pohodě, že to byla jen shoda náhod a že teď už to půjde dobře. Jediné, co mě mrzí jsou ty 4 dny úplně zbytečného stresu. Stresu plynoucího s neinformovanosti. Respektive z poskytnutí jen některých informací a to tak, že jsem byla psychicky tlačena do invazivních vyšetření a vlastně jsem neznala skutečná rizika a pravděpodobnosti.

Článek je sepsán velmi subjektivně. Odráží moje pocity a vnímání skutečností. A pro zdraví a pohodu všech malých zázraků, který vznikají v bříšku a každý den odvádí neuvěřitelné kusy práce, když vyvíjí celé tělo a orgány, pro ně doufám, že se další maminky připraví a toho zbytečného stresu se uchrání. Buď odmítnutím 1. screeningu a nebo bráním výsledku s nadhledem a velkou rezervou. Všechny při početí víme, že první trimestr je nejrizikovější a víme, že vždycky je nějaké riziko genetických vad. Ale proč se jimi trápit? To je příroda a ona ví, co dělá a proč. Já jsem rozhodnutá. Při druhém těhotenství na 1. screening nejdu.